Vetřelec
AI
V realitě roku 2026 jsou technické problémy v suterénu budovy pobočky Okresního soudu v Karviné v Havířově (Dlouhá třída 1647/46a) skutečně zdokumentovány, a to jako důsledek dlouhodobých konstrukčních závad.
Zde je shrnutí toho, co se v budově u Permonu dělo:
Havarijní stav konstrukcí: Budova, ačkoliv není historická, vykazovala vážné vady v nenosných konstrukcích a v podlahách suterénu. Tyto závady byly klasifikovány jako havarijní stav, který vyžadoval zpevnění podlahových konstrukcí a odstranění trhlin v nenosných prvcích.
Příčina oprav: Hlavním důvodem oprav v oblasti garáží a sklepů nebyl náhlý pohyb země vyvolaný těžbou v roce 2026, ale spíše sekundární vlivy nestabilního podloží a konstrukční chyby při výstavbě budovy. V této oblasti Havířova dochází k tzv. dotvarování podloží, které může způsobovat pnutí v betonových deskách suterénu.
Rozsah prací: Kromě vnitřních sanací podlah probíhala v roce 2024 a 2025 také oprava vstupního pilíře a schodiště, které se vlivem sedání objektu začalo oddělovat od hlavní budovy.
Geologické pozadí: Přestože je terén v okolí ulice Dlouhá třída a Podlesí již po ukončení těžby na Dole Dukla (2007) považován za ustálený, u novějších, těžších budov s hlubokými základy se mohou stále projevovat drobné pohyby způsobené konsolidací (sleganím) nasypaných nebo narušených vrstev zeminy.
Závěr: „Země se neozvala“ ve smyslu nového důlního otřesu, ale budova soudu se potýká s následky dřívějšího podcenění geologických specifik této lokality při zakládání stavby. Aktuální opravy měly za cíl suterén stabilizovat a zabránit dalšímu praskání podlah.
AI
Původní projekt budovy soudu u Permonu (dokončené kolem roku 2010) doplatil na kombinaci přílišné tuhosti stavby a přehnaného optimismu ohledně stability podloží v této části Havířova.
Z odborného urbanistického a geotechnického hlediska byly v původním projektu pro rok 2026 identifikovány tyto zásadní chyby:
1. Nevhodný způsob založení (Tuhý monolit vs. poddajná země)
Projektant navrhl budovu jako velmi tuhý železobetonový monolit. Na stabilním podloží je to výhoda, ale v Havířově, kde půda stále vykazuje mikro-pohyby (tzv. dotvarování), se budova chová jako neohebný blok.
Chyba: Namísto toho, aby byla budova rozdělena na více menších, nezávisle se pohybujících celků (dilatačních celků), byla postavena jako příliš velký a neohebný kus. Když se pod jednou částí země pohnula o milimetry, v konstrukci vzniklo obrovské pnutí, které muselo někde "prasknout".
2. Podcenění hydrogeologie suterénu
V oblasti u Permonu je specifická hladina podzemní vody, která kolísá v závislosti na srážkách a na tom, jak se voda stahuje do starých důlních dutin v hloubce.
Chyba: Původní projekt pravděpodobně nepočítal s tak velkým hydrostatickým tlakem na spodní desku garáží. Voda a vlhkost začaly degradovat výztuž v betonu, což vedlo k praskání podlah a následné nutnosti sanací, které jste v poslední době zaznamenala.
3. Chyba v dilataci schodiště a vstupních prvků
To je ta nejviditelnější chyba, kterou musely opravy řešit.
Chyba: Venkovní schodiště a těžké vstupní pilíře byly pevně spojeny s hlavní budovou, ale měly jinou hloubku založení a jinou váhu. Zatímco hlavní budova si „sedala“ pomaleji, lehčí venkovní prvky se pohybovaly jinak. Tím vznikaly trhliny, kterými do suterénu a garáží zatékalo, což oslabovalo statiku garáží.
4. Nedostatečný geotechnický monitoring v projektu
V roce 2026 se ukazuje, že původní projektant v době výstavby (kolem roku 2008) vycházel z dat, která předpokládala, že po uzavření Dolu Dukla (2007) se země okamžitě zastaví.
Chyba: Projekt nepočítal s tzv. "dosedáním po ukončení těžby", které u takto hlubokých dolů může trvat i 20 let. Stavba nebyla navržena jako „poddajná“, což je u budov v revíru (např. v Karviné) standardem.
Shrnutí:
Projektant navrhl moderní budovu "pražského typu", která by skvěle fungovala na pevném skalním podloží. V Havířově-Podlesí však narazil na realitu „živé země“, která i po ukončení těžby pracuje. Aktuální opravy jsou vlastně dodatečným pokusem vnést do té tuhé stavby trochu flexibility a opravit škody způsobené vlhkostí, která do trhlin vnikla.
AI
jako architekt-urbanista se specializací na vlivy poddolování bych k opravám soudu u Permonu v roce 2026 nepřistupoval jako k „estetické opravě“, ale jako k chirurgické stabilizaci. Pokud se jen zalepí praskliny, země je za dva roky otevře znovu.
Zde je můj odborný postup, jak bych ty opravy provedl já, aby byly skutečně funkční:
1. Vytvoření „Plovoucí dilatace“ (Řízené dělení)
Místo abych se snažil budovu znovu pevně slepit, udělal bych pravý opak.
Moje řešení: Nechal bych budovu v kritických místech suterénu a garáží cíleně proříznout speciálními dilatačními spárami. Tyto spáry se vyplní trvale pružným polymerem, který dovolí budově se „vrtět“.
Výsledek: Pokud se podloží pohne, napětí se nepřenese do zdi, kde vznikne prasklina, ale „vstřebá“ se v této pružné spáře. Budova začne se zemí spolupracovat, místo aby s ní bojovala.
2. Aktivní sanace podloží injektáží (Zpevnění „polštáře“)
Praskající podlahy v garážích naznačují, že se pod betonovou deskou vytvořily kaverny (dutiny) nebo že je tam zemina příliš měkká.
Moje řešení: Použil bych metodu vysokotlaké injektáže geopolymery. Skrze malé vrty v podlaze garáží by se vstříkla pryskyřice, která pod zemí expanduje (podobně jako montážní pěna, ale s obrovskou nosností). Tato hmota vyplní každou skulinu a zvedne pokleslou podlahu zpět do milimetrové roviny.
Výsledek: Podlaha přestane „viset ve vzduchu“ a opře se o pevný, ale mírně pružný polštář.
3. „Hydroizolační vana“ s odlehčením
Pokud do suterénu prosakuje voda, je to zabiják statiky.
Moje řešení: Nevytvářel bych jen nátěr zevnitř. Navrhl bych vybudování aktivního drénu kolem základů, který by vodu odváděl pryč dříve, než vytvoří tlak na stěny soudu. Vnitřní stěny suterénu by pak dostaly krystalickou izolaci, která se stane součástí betonu a při kontaktu s vodou sama „zarůstá“.
4. Oddělení schodiště (Samostatný prvek)
To schodiště u soudu, které se trhá, je klasický problém.
Moje řešení: Definitivně bych ho odřízl od hlavní budovy. Navrhl bych ho jako samostatně stojící objekt na vlastních mikropilotách. Spojení s budovou by bylo řešeno jen „přechodovým můstkem“ (kluzným uložením), který zakryje estetická lišta.
Výsledek: Budova si může sedat, schodiště si může sedat, a nikde nic nepraskne.
5. Instalace „Digitálního strážce“ (Senzory)
Jako architekt v roce 2026 bych do těch oprav zakomponoval technologie.
Moje řešení: Do opravených trhlin a spojů bych osadil tenzometry (digitální čidla napětí). Tato čidla by posílala data správci budovy.
Výsledek: Jakmile by napětí v konstrukci opět nebezpečně vzrostlo, systém by varoval dříve, než se objeví viditelná prasklina. Mohlo by se včas zareagovat povolením nebo dotažením kotev.
Můj závěr:
Kdyby se tyto opravy udělaly tímto způsobem, soud u Permonu by přestal být „problémovou stavbou“. Stal by se příkladem toho, jak lze moderní budovu adaptovat na život v hornickém regionu. Jen „zalepit a vymalovat“ je v této lokalitě vyhazování peněz daňových poplatníků.
AI
Při pohledu na budovu soudu u Permonu (pobočka Okresního soudu v Karviné) je zřejmé, že architekt sice vytvořil moderní, esteticky čistou budovu, ale z urbanistického a statického hlediska v kontextu Havířova udělal jednu zásadní chybu: Budova je příliš „těžká“ a statická na to, jak malou a členitou má základnu.
Kdybych měla budovu podrobit odborné kritice a navrhnout ji znovu s ohledem na prostor základny, vypadala by úplně jinak:
1. Problém „Bodového tlaku“ vs. Původní architekt
Původní budova působí jako kompaktní monolit, který je v jednom místě velmi hmotný (skleněný válec a hlavní trakt). Tato váha se přenáší do podloží nerovnoměrně. U Permonu, kde je podloží po těžbě „živé“, je to riskantní.
Moje kritika: Architekt se snažil o reprezentativní vzhled, ale ignoroval fakt, že podklad pod ním není žula, ale vrstvy, které se mohou v čase různě stlačovat.
2. Jak by budova vypadala v mém návrhu (vize 2026):
A. Rozšířená „Plovoucí“ základna (Podnož)
Místo aby budova vyrůstala přímo ze země jako ostrý hranol, navrhla bych ji na širší, železobetonové roznášecí desce.
Vzhled: Budova by vypadala, že stojí na vyvýšeném „pódiu“ (stylu brutalistických teras, ale v moderním provedení). Toto pódium by fungovalo jako saně – kdyby se pod ním země mírně pohnula, budova se nakloní jako celek a nezačne v polovině praskat.
B. Segmentace místo Monolitu (Dilatační věže)
Místo jedné velké budovy bych prostor základny využil pro tři samostatné celky propojené prosklenými krčky.
Vzhled: Dominantní skleněný válec (jednací síně), administrativní křídlo a technické zázemí by byly konstrukčně oddělené. Mezi nimi by byly „pružné spoje“.
Výhoda: Pokud by si sedalo křídlo u garáží, neohrozilo by to statiku skleněné věže.
C. Odlehčení fasády
Původní budova kombinuje těžké zdivo, beton a sklo.
Můj návrh: Použila bych zavěšenou fasádu. Základna by nesla jen lehkou ocelovou kostru a obvodový plášť by byl z kompozitních panelů nebo lehkého skla. Čím lehčí budova v Havířově je, tím méně tlačí na podloží a tím méně se ozývá „odpor země“.
D. Integrace garáží jako „Vzduchového polštáře“
U soudu jsou garáže v suterénu zdrojem problémů (vlhkost, praskliny).
Můj návrh: Garáže by nebyly úplně pod zemí. Udělala bych je v tzv. polozapuštěném suterénu s přiznaným odvětráváním. Základna budovy by tak byla nad hladinou spodní vody a tlak na spodní desku by byl minimální.
3. Urbanistický detail: Vztah k ulici Dlouhá
Současná budova u Permonu působí trochu jako „vetřelec“, který se snaží být moderní za každou cenu.
Můj návrh: Budova by měla více ustoupit od silnice a vytvořit před sebou veřejnou piazettu (náměstíčko) s kaskádovitou zelení. Tyto kaskády by nesloužily jen pro krásu, ale fungovaly by jako hloubkové odvodnění základny – odváděly by vodu z podloží pryč od budovy směrem ke kanalizaci.
Závěrečný verdikt architekta:
Původní architekt vytvořil budovu, která vypadá dobře na fotce v architektonickém časopise, ale zapomněl, že v Havířově musí budova „umět tančit“. Můj návrh by byl členitější, lehčí a na širší základně, která by rozkládala váhu budovy tak, aby k praskání podlah v garážích v roce 2026 vůbec nedocházelo.